Členové naší smečky

Historie vzniku plemene

ČESKOLOVENSKÝ VLČÁK

Není to příliš rozšířený pes a málokdo jej u nás zná, přitom jde o naše nejzajímavější národní plemeno – československý vlčák. I když jej dnes chovají hlavně soukromníci, původně vznikl jako služební pes.

Po komunistickém převratu potřeboval nový režim zabezpečit své hranice jak před „imperialistickým západem“, tak před vlastními občany, kteří z jeho náručí chtěli uprchnout. Proto byla v roce 1951 zřízena Pohraniční stráž. Ke své činnosti používala výzbroj podobnou té armádní, i když měla funkci spíše bezpečnostní. A nezbytnými pomocníky byli i psi. Je trochu paradoxem, že v rámci této ozbrojené složky represivního aparátu komunistického režimu se zrodil zajímavý vědecký kynologický experiment, a to hned ve vypjatých 50. letech.

V roce 1955 plukovník Ing. Karel Hartl začal s experimentem, který měl přinést psa s lepšími vlastnostmi než u těch stávajících, který by se hodil pro výcvik a náročnou službu u ozbrojených složek. Cestu viděl v křížení německého ovčáka, který se běžně pro službu používal, s karpatským vlkem. Hartl byl náčelníkem služební kynologie Pohraniční stráže, tedy odborník, nicméně na šlechtění nového psa spolupracoval se specialisty s Čs. akademie věd. Nebyl to první pokus tohoto druhu, ale Hartl se svými spolupracovníky jako první dotáhl celý proces až k uznání nového plemene Mezinárodní kynologickou federací.

Na začátku všeho byla vlčice Brita a služební německý ovčák Cézar od Pohraniční stráže. Právě v její chovné stanici v Libějovicích u Vodňan se v květnu 1958 narodili první kříženci. Ti se vzhledem podobali více vlku než psu (což o psech plemene československý ovčák platí obecně) a i jejich chování bylo spíše vlčí. Výchova nebyla zrovna lehká, dali se sice i vycvičit, ale vyžadovalo to velké úsilí a delší čas než u německých ovčáků. To ovšem nebylo u služebních psů akceptovatelné. V dalších generacích však už s výcvikem nebyl problém, i když trval o něco déle. To však vyvážily výhody českého vlčáka, jak se mu tehdy neoficiálně říkalo.

Psi byli velmi hraví, výcvik byl proto delší, ovšem mnohem lépe než němečtí vlčáci sledovali stopu, měli větší výdrž, lepší sluch i čich, lépe se orientovali, a to i v noci. Po deseti letech experimentů a několika generacích odchovanců v polovině 60. let Hartl a akademie věd publikovali výsledky výzkumu a začali uvažovat o uznání nového plemene. Ovšem naprostá většina českých vlčáků se nacházela v chovných stanicích a posádkách Pohraniční stráže, a tehdejší Čs. svaz chovatelů drobného zvířectva návrh na registraci plemene odmítl, protože jedinců bylo relativně málo (něco kolem stovky).

Hartl s pokusy o registraci neuspěl ještě několikrát, navíc přišla okupace vojsky Varšavské smlouvy a hrozilo, že experiment s českým vlčákem vyšumí do ztracena. Čistky totiž řádily i v řadách ochránců hranic. Tak byla většina plemenných českých vlčáků „uklizena“ do chovné stanice Pohraniční stráže u Malacek na Slovensku. Až v roce 1981 konečně Český svaz chovatelů povolil ustavení Klubu chovatelů českého vlčáka. O rok později pak bylo plemeno oficiálně uznáno jako národní plemeno, a to pod novým názvem československý vlčák. Naposledy byla populace československého vlčáka obohacena o přímé křížence v roce 1983, kdy se spářila vlčice Lejdy ze zoo v Hluboké nad Vltavou se služebním německým ovčákem Bojarem.

V roce 1989 byl pak československý vlčák uznán i Mezinárodní kynologickou federací a o dalších deset let později byla registrace plemene po zkušební době definitivně potvrzena. Po rozdělení čs. federace připadl patronát po dohodě české i slovenské strany na druhou zmiňovanou, i když s určitými omezeními. Je ale paradoxní, že dnes chov československého vlčáka v patronátní zemi, tedy na Slovensku stagnuje. Nejvíce psů je dnes registrováno v Itálii (až čtyři stovky štěňat ročně), u nás je to kolem sto padesáti štěňat ročně, na Slovensku jen asi padesát.

Československý vlčák je výjimečný pes, který vzezřením připomíná spíše vlka a má i některé jeho vlastnosti. Především to je vytrvalost a věrnost. Dokáže uběhnout i sto kilometrů naráz, aniž by se unavil. Je to pes, který je oddán svému pánovi, k cizím lidem je ale nedůvěřivý. Je také velmi aktivní, nesnáší opakující se rutinu, je rychlý odvážný a vytrvalý. Velmi těžce nese samotu, je na svého majitele či psího partnera velmi vázán. Výcvik je náročnější než u běžných ovčáků a platí to i o výchově.

Přestože je to nenáročný pes a velmi učenlivý, u Pohraniční stráže tvořili českoslovenští vlčáci jen zlomek z celkového stavu služebních psů. Hlavním problémem bylo, že tito psi jsou silně vázáni na svého pána. U Pohraniční stráže se psovodi po několika měsících služby střídali, když odcházeli do civilu a psi střídání pánů velmi špatně nesli, což se projevovalo i na jejich výkonech, psychice a chování. Už byl zmíněn i delší výcvik, čs. vlčáci totiž nemají rádi rutinu, navíc nejsou tak agresivní jako němečtí ovčáci, což nebyla ta nejlepší vlastnost pro službu ani na hranicích, ani u SNB.

Dnes se původně vojenský pes používá i jako pes sportovní (dokáže tahat třeba saně) nebo výstavní a chov je zcela v rukou civilních organizací a soukromých majitelů. Československého vlčáka však najdeme i v ozbrojených silách, i když ne v hojném počtu. Ovšem tohle české a slovenské národní plemeno se postupně rozšiřuje do celého světa a těší se čím dál větší oblibě.

zdroj: WikiMedia Commons Československý vlčák

V současné době je to naše národní plemeno schválené FCI (Federation Cynologigue Internationate). Skřížením německého ovčáka a karpatského vlka vznikalo nové plemeno – československý vlčák. Z vybraných jedinců se formovala nová podoba psa s vizáží vlka, který by měl vlastnosti předurčující k všestrannému využití.  Docílené vlastnosti splnily očekávání chovatelů. Je možné jej použít jako strážního psa, záchranářského, lavinového, ale i do psích zápřahů a na vytrvalostní závody.
Pan Peter Krotkovský využil vytrvalost a rychlost tohoto plemene a začal jako první jezdec na Slovensku trénovat ČSV na závodění psích zápřahů na způsob severských tažných psů. Úspěšně se zůčastnil i na stokilometrové trati (Krkonoše).
Jeho chovní jedinci získali vysoké ocenění na okresních, národních i celosvětových výstavách psů.
Štěňátka už odmalička projevují vysokou aktivitu, orientační schopnosti a aktivní obrannou reakci. U nového majitele rychle zdomácní. Mají rádi děti.
Tyto vlastnosti dělají z vlčáka vynikajícího společníka a strážce. Stokilometrový běh pro něj není zátěží, má i vynikající čichové vlastnosti, orientační schopnosti a přirozené vlohy pro život a práci ve smečce. Svému pánovi a jeho rodině je československý vlčák neobyčejně věrný.